Smetl jsem posledních pár listů z hrobu a pozoroval hořící svíčky, které jsem před chvilkou zapálil. Vládlo naprosté bezvětří. Ale ticho stejně nebylo. Nebo bylo? Necelých pět set metrů odtud vedla dálnice, která sem nepřerušeně vysílala tlumený hluk provozu. Jakoby to ale nebyl hluk aut. Jakoby to byl hluk přímo té dálnice. Ten hluk byl pořád stejný, byl vcelku. A bylo to nepříjemně uklidňující. Může být vůbec hluk považován za jistou verzi ticha? Umělé ticho. Šel jsem pomalu k autu, a na obloze přede mnou jsem uviděl letadlo, chystající se k přistání. Úplně stejně souvislý hluk, jako ten z dálnice. Jen na jiné frekvenci. To je pro mě? Můžu si vybrat? Mám být vděčný, že je mi věnována taková pozornost? Souboj o to, kdo mi dá kvalitnější ticho. Byl jsem polichocen. Opravdu.
Otevřel jsem dveře u řidiče a opřel se jednou rukou o střechu a druhou o rám okna. Neměl jsem ale chuť řídit. Dveře jsem zabouchl, a rozhodl jsem se trochu projít. Automaticky jsem po pěti vteřinách chůze zmáčkl v kapse tlačítko, a za odměnu jsem dostal příjemný zvukový signál, že je vše v bezpečí.
Hned vedle hřbitova se nacházela opuštěná kasárna. Prorezlý drátěný plot se už dávno stal součástí půdy, a tak se zde dalo i parkovat, když bylo občas na hřbitovním čtyřmístném parkovišťátku plno.
Našlapoval jsem po mechem obrostlých obřích panelech a přemýšlel, kolik funkčních vojenských objektů u nás ještě zbylo. Jistě ne moc. Potřebujeme je vůbec? Nejspíš ne. Anebo ano? Nevím. Kolik lidí vlastně tvoří dnešní armádu naší republiky? A jsou ti lidé spolehliví? Jsou zodpovědní? A proč by vlastně měli být? Kvůli čemu? Když se svět zase nějak víc rozhádá, opravdu to nebudeme my, kdo bude mít slovo. Ale to přeci není podstatné, jestli jsme velmoc nebo ne. O tom to přeci není.
Jedno křídlo vchodových dveří do kasáren bylo zajištěno pojistkou nahoře a dole, druhé se potom válelo zhruba 3 metry od budovy. Než jsem vešel dovnitř, vložil jsem si do úst elektronickou cigaretu.
Dříve jsem kouřil kdekoli, ale e-cigaretu kouřím, jen když mě nikdo nemůže vidět. Je to zkrátka divné.
Šel jsem hlavní chodbou, honosící se rozmlácenými světly, zničenými nástěnkami a na podlaze popraskanými kachličkami. I když bylo nad slunce jasné, že takováto ruina nemůže mít ani hlídače, stejně jsem měl ten nepříjemný pocit, že se mě za příštím rohem někdo zeptá, co tu sakra pohledávám. A co tu vlastně sakra pohledávám? Začal mi v kapse vibrovat telefon. Neznámé číslo.
„Štajner u telefonu.“
„Já vim kdo je u telefonu, ty kokote! Nebo myslíš, že si jen tak vyťukávám náhodný čísla a jsem celej posranej napětim, kdopak se to asi na druhym konci ozve?“
„Nechápu, proč mě furt buzeruješ! Jasně jsem ti řek, že ty prášky už nemám! A i kdybych je měl, stejně bych jí je nevrátil! Kolikrát ti to mam ještě řikat?“
„Ty vůbec nevíš jaký má stavy! Je to s ní k nevydržení! Pořád jen bulí a vůbec nemluví! A to jenom kvůli tobě! Stejně vim, že je pořád máš. Ani nemáš na to je vyhodit. Ty nemáš vůbec na nic, to seš celej ty…“ duchaplný projev jsem ukončil stiskuntím jediného tlačítka.
Někteří lidé jsou tak hloupí. Nejsou jen zbrklí, nejsou podráždění. Jsou zkrátka hloupí. To slovo existuje ve všech jazycích světa, a proto musí existovat i přímo ukázkové kousky hloupých lidí. Může to být váš soused nebo váš nadřízený. Může to být ale i poslanec. Proč se hloupí lidé tak rádi hádají? Co se stane, až nějaké vládě zase jednou rupne v kouli a začne se hádat? Co můžeme dělat?
Můžeme jen doufat, že se ten svět už nerozhádá. Ale tomu stejně nikdo nevěří. Je to jen otázka času, kdy ten natlakovaný pytel lidské debility a nervozity zase praskne.
Prakticky každé místnosti chyběly dveře. Kdo by si proboha bral zrovna tucet polámaných dveří? Ale má nevyřčená otázka byla záhy zodpovězena. Hromady a hromady popela. V několika místnostech se uprostřed nacházela ohniště. Rodinné krby bezdomovců. Může být vlastně někdo bezdomovec a zároveň mít krb? Nacházel jsem se u schodiště, když jsem si uvědomil, jaké tu všude je vlastně šero. Samozřejmě že chyběla okna a závěsy, ale bylo to, jako by každá místnost rezignovala na své postavení v čase na zemi, a stala se nějakým způsobem neaktivní.
A nemusí to být vlastně ani válka. Může to být také chemická katastrofa. Co my proboha víme, jaké nebezpečné plyny a kapaliny se převáží v cisternách po D jedničce? A nemusí to mít zdroj nutně u nás. Černobyl se přeci nachází jen několik málo let za námi. Která elektrárna je další na řadě? Jak daleko si dovolí vítr odvát následky příště? Možná že se ale opravdu nic nestane. Nic velkého. Tady jde ale o samotnou existenci té hrozby. Ta možnost tu bude vždy a nikdo z nás nebude vědět jak moc je ta hrozba velká. Ale dýchalo by se mi lépe, kdybych aspoň věděl, že tu armáda je, aby mi v případě nouze zajistila teplo, jídlo a lékařskou pomoc. Můžu s takovou podporou počítat, když už teď jako obyčejný občan pochybuji o její samotné existenci? Proč nemá armáda takové ty krásné prosklené pobočky s fontánkami, jako to mají sídla gigantů vyrábějící vysavače a foťáky? Proč se na mě z billboardů usmívají prsatice držící v ruce miniaturu domečku, který nikdy nebudu mít? Nic proti prsaticím samozřejmě, ale občas by se mohli nechat vyfotografovat se zvětšeninou vizitky armády nebo nemocnice. Na koho se vlastně můžu spolehnout, až se to stane? To něco, co nikdo neví, co to bude. Kdo je tu dnes ten nejzodpovědnější a nejmoudřejší? Celý svět se totiž projevuje tak primitivně, až ve vás budí dojem, že ten nejmoudřejší jste vy sami. A to je kurevsky děsivé.
Vydal jsem se po schodech nahoru, a jedinné, co narušovalo šero, byla červená kontrolka na konci mé cigarety. Ještě že to nepípá a neříká mi to tati. Jelikož jsem nepředpokládal, že v prvním a druhém patře najdu něco zajímavého, zamířil jsem přímo na střechu. Byly to zřejmě poslední fungující dveře v tomto objetku. Šly lehce otevřít. První věc, které jsem si venku všiml, bylo letadlo. Potom podivně šedá obloha, a nakonec podlaha. Vlastně strop. Nebo podlaha? Kdy se vlastně ze stropu stává podlaha a naopak? Opět telefon.
„Ehm… prosim?“
„Ahoj Lukáši,“ uslyšel jsem známý uplakaný hlas.
„Leni já už nevim, jak vám to mám vysvětlit…“
„Máš mě ještě trochu rád?“
Nenáviděl jsem tohle ukňourané vydírání. Připadalo mi, že se přibližuji stále víc a víc k hranici nezodpovědnosti. Jen po téhle jediné větě jsem nebyl schopen odhadnout, jak se budu nadále v rozhovoru chovat.
„Prosimtě co chceš? Já na tohle nemam vůbec náladu.“
Z telefonu se ozývalo jakési šustění, snad šepot.
„Mohl bys mi sehnat nový, zaplatim ti to. Pracuješ tam přece, nebyl by to problém…“
Nic jsem neodpověděl. Nechával jsem ji koupat se ve vědomí, že její snaha je zbytečná.
„Lukáši já už nevim co mam dělat…“ bylo to tak ošklivé. Mikrofon v jejím telefonu nebyl pro takovéto silné naříkání vyroben. Byl to nářek toho telefonu. Shluk mnoha praskajících částic. Cítil jsem se hrozně z vědomí, že jsem ty anti-depresiva měl u sebe v autě, na které jsem se momentálně díval ze střechy. Pomohli by jí jen na chvilku. To se ale nestane, má princezno. Ty nic nevíš. Ty nevídáš ty čtyřicetileté matky s maličkýma očima, které já vídávám v práci každý den.
„Je mi hrozně líto co se stalo… kdyby to šlo vrátit, udělala bych to. Věříš mi to?“
„Co na tom sejde?“
„Mně na tom sejde.“
„Proč to proboha musíme pokaždý řešit? Udělala si rozhodnutí, tak je to teď tak, jak si chtěla.“
„Myslíš, že jsem tohle chtěla? Proč nedokážeš odpouštět? Lidi dělaj chyby a lidi odpouštěj. Proč…“
Znovu jsem uslyšel to šustění. Tentokrát ale bylo hlasitější a kratší. Hovor byl ukončen. Někým.
Stál jsem na okraji střechy, a koukal se vedle na hřbitov. Byl menší, než jsem si myslel. Kolem dokola ho lemovali obrovské kvádrovité budovy logistických skladů. Ty ho tak činili bezvýznamným, skoro až směšným. Je to škoda. Je to škoda? Nebo to říkám jen tak? Kolik věřících vlastně znám? Myslím těch upřímně věřících. Neznám nikoho. Existuje u nás ještě něco takového? Duchovno a věci?
Moje nikotinová patrona byla prázdná. Jak poznám, že mi e-cigareta pomáhá? Obsahuje nikotin, ale neobsahuje prý desítky jedů, které vznikají při hoření tabáku. Ale kdy poznám, že už nepotřebuji ani elektroniku? Vždyť už jsem do toho vrazil tolik patron… nekouřím vlastně ještě víc? Pocit, že je „zdravé“ e-kouřit, mě zásobuje klidem. Ale celkem neopodstatněným. Měl jsem pocit, že jsem podveden. Že mě potrestala reklamní kampaň.
Kouřil jsem. Každou pátou cigaretu jsem myslel na rakovinu. Kouřil jsem stále. Kouřil jsem stále proto, že jsem věděl, že s tím za chvíli stejně skončím. E-kouřil jsem. A nemyslel jsem na nic. E-kouřil jsem a e-kouřil jsem dál. Bez pocitu viny. Bez podvědomého strachu. Jen jsem jim zase jednou něco zbaštil. Ale možná jen nejsem ten pravý. Možná by mi někdo vysvětlil, že ty reklamy nebyly cílené na mě.
V co věří moderní člověk? Věří jen v nějakou pomíjivou naději, že jsme napravení. Že se nic nestane. Co by se sakra mělo stát? Věříme v naše rutiny. Věříme novým módním trendům, a věříme v naše supermarkety. Věříme, že ta obyčejnost dne každého spotřebitele nás nějakým způsobem ochrání od reality. Věříme, že už nikdy nebudeme muset věřit v něco jiného.
Upustil jsem e-cigaretu na zem a típl ji botou. Vlastně jsem jí roztípal na kousíčky.

*

Jana byla jako uvězněná. Už si ani nevzpomínala, kdy se naposledy cítila tak hrozně. Pravděpodobně někdy v pubertě. Měla pocit, jakoby každičká část její ho těla křičela o pomoc, ale nikdo ji neposlouchal. Bylo to, jako kdyby spadla do vodní nádrže. Oblkopena vodou moderního života, která se jí dostane úplně všude, a která tlumí její zoufalé a zbytečné výkřiky. Někdo možná uslyší, ale přes tu vodu jí stejně nebude rozumět ani slovo.
‚Musím být silná,‘ říkala si v duchu. Ví moc dobře, že tenhle pocit nebude trvat věčně, a že se brzy dostane za hranici, kdy si na tuto hořkou chuť už ani nevzpomene. Tohle se snad stává, ne? Bude doufat. Co nám tu všem na světě taky zbývá? Kdybychom neustále nedoufali v něco lepšího a nevěřili, že existuje nějaká cesta, která je přesně pro nás, ani bychom se nemuseli namáhat s dýcháním.
Jana teď doufala, že přemůže tu jeho zlatobílou krabičku, se kterou si teď zrovna hrála, ale na to bylo okolo ní až příliš mnoho vody.
René byl opřený o zábradlí na balkóně a kouřil. Díval se do okna naproti přes ulici, kde bydlel jeden pár se svým dítětem. Nemluvně sedělo na dětské stoličce, tlouklo lžící svého plyšáka a čekalo, až táta připraví jídlo. Vzpomínal, jak se na toho malého výtržníka a jeho tátu v zástěře vydrželi s Janou dívat celé dlouhé chvíle. Ale ne, že by dítě bylo v této čtvrti něco neobvyklého. Bydlelo zde spoustu rodin, šťastných i nešťastných, ale René měl pocit, že spíše těch šťastných. Vůbec sem do této čtvrti nepatřil, a byl si toho vědom. Bude se na takovýchto místech asi už navždy cítit jako vetřelec. Ne snad kvůli Janě, ale zkrátka proto, že to nebyla jeho společenská třída.
„Máš zapalovač?“ přistoupila k němu na balkon. Jen souhlasně broukl a začal si důkladně prohlížet její obličej.
„Možná bych měl radši jít, každou chvíli by měl přijet, viď?“
Úplně na Petra zapomněla.
„Ještě je čas.“
„Nerad bych ti dneska způsobil ještě další problémy. Jestli chceš, klidně hned vypadnu.“
Jana si zapálila a hodila zapalovač na venkovní stolek. Bývalo by jí to bylo jedno. Možná by se jí ulevilo, kdyby sem z ničeho nic přišel Petr, a celé to propálil. Poslední dobou si začala všímat, že toho k němu cítí stále míň a míň.
„Co bys dělal, kdybych nás tu zamkla, klíče hodila dolů, a jediný, kdo by nás mohl dostat ven, by byl on?“
Na přepadové otázky byla mistr, to jí musel nechat.
„Proč bys ale něco takovýho dělala?“ zeptal se sice s úsměvem na tváři, ale trochu ho přepadla panika. Byla by toho schopna i normálně, a co teprve dneska. Ona totiž nebyla spontánní, jako je většina takových lidí. Obyčejně spontánní lidé si trhají ze stromu nelogiky jeden, nebo dva plody denně. Jana ale dokáže hladovět třeba celý měsíc, a pak naráz utrhne všechny plody najednou.
„Proč bych něco takovýho dělala? Já nevím. Možná proto, abych tobě ublížila a sobě ulevila. Už mě to nebaví. Copak ty bys nechtěl, abych se ho zbavila? Nechceš mě mít jen pro sebe?“
Nechápala ho. Nemyslela na následky a její život bez Petra. Nechápala, že se René stydí za to, že jí nemá vlastně co nabídnout. Nechápala, že ji ochraňuje před sebou samým.
„Já chci hlavně to, co chceš ty. Dokážeš si ale představit potom tu scénu? Jestli si ale myslíš, že nám tím všem ulehčíš, klidně ty klíčky zahoď,“ zkusil to.
Zase jí připadlo, že mluví jen tak do prázdna.
„Asi neulehčím, máš pravdu,“ řekla, zahodila jeho téměr dokouřenou cigaretu, a dala mu do ruky její.
Přivinul ji k sobě, aby si na jeho rameno mohla položit hlavu. To ho uklidnilo. Měl pocit, že má zase vše pod kontrolou.
Políbila ho na tvář, usmála se na něj, a pomalinku odešla dovnitř. Zahrála to dobře. René se opřel oběma rukama o zábradlí a chystal se pustit slinu. Sice měl momentálně pohled do bytu vzhůru nohama, ale i tak se očima střetl s Janou, která si to mířila k hlavním dveřím. Okamžitě zahodil cigaretu, a vyrazil za ní jako gepard, který ucítil krev srnky. Všechno se to odehrálo velmi rychle. Sotva otočila klíčkem, už ji strhl na plovoucí podlahu a pevně ji svíral rukama.
„Pust mě!“
„Zlato jááá!“ Reného zájmeno se plynule přeměnilo na citoslovce ve chvíli, kdy se mu zahryzla do ruky.
Bolestí mu povolily svaly, takže se mohla zvednout a vytáhnout klíče ze zámku. Víc toho ale samozřejmě nestihla.
„Tobě snad úplně přeskočilo!“ začal na ni křičet, když spolu rukama zápasili o svazek klíčů.
„Nech mě na pokoji!“
„Až se přestaneš chovat jako šílená!“
Odrazila se vší silou v nohách od dveří, a po vzoru akčního filmu hodila za letu klíče směrem k oknu.
Oba spolu padali k zemi a klíče si mezitím probourávaly vzduchem cestu ke konci pokoje.
Když pár dopadl na zem, René zavadil rukou o ostrý chromovaný květináč a rozřízl si ruku.
Ještě ale bolest necítil. Ještě ne. Klíče se zastavily o tvrdé kvalitní okno a s příjemným řinčícím zvukem se ztratily za topení.
Ale teď. Teď ta bolest přišla. Ta ostrá pálivá bolest. Měkké rajče a ostrý chladný nůž. Ano, ta bolest.
Jen zasyčel.
„Ježiši promiň, bolí to?“
René měl zaťaté zuby, a jen k jejímu obličeji zvedl oči. I když se pokusil o úsměv, výsledek se podobal spíše náhlému zjištění, že celému světu tajně vládnou krtci.
„Achjo, promiň, promiň, promiň…“
Sápala se na něj a začala ho zasypávat polibky.
„Nechci aby si se na mě zlobil, to nechci za nic na světě, prostě jsem nepřemýšlela. Jdu najít lékárničku,“ řekla rozhodně, a rozběhla se do kuchyně.
Ležel stále ve stejné poloze a na ty krásné parkety dopadala jedna kapka krve za druhou. Jen tam tak koukal do blba. Ani necítil potřebu mluvit. Byl šokován tou událostí. Byl šokován tou opravdovostí. „Už jsem tu, už to bolet nebude, slibuju,“ prohodila ve chvíli, kdy mu na ruku začala stříkat cosi agresivního. Ale ani to pořádně nevnímal. Hlavou mu běžely věci, které ho zajímaly víc.
Miluje ji. Zřejmě ale miloval poprvé v životě, i když si dřív myslel opak. Přece jen nebyla jeho první. Tohle je nové a je to silné. Cítil to v hlavě, na prsou, v nohách, zkrátka všude. Cítil to přesně v tu chvíli. Myslel si, že ji před sebou má chránit, ale tak to nebylo. Přišla mu na kloub, ale nevěděla to. Ani nemusela. Už ji uslyšel.
„Tak a je to,“ vloupila se po chvilce do jeho myšlenek, „Řekni něco prosím, cokoliv.“
Opřeli se spolu o zeď a začal ji hladit po vlasech. Až teď ho napadlo se na tu ruku podívat.
„Tohle má bejt jako řádný obvázání?“
„Já nevim. Lepší než nic, ne?“
„Asi jo…“
Užívali si každý dotyk toho druhého a čekali na jednu společnou návštěvu.

*

Dojídal jsem klobásy s hořčicí a křenem a sledoval, jak výčepní ohřívá párky v mikrovlnce. Chlap, který si je objednal, na to s otevřenou pusou koukal, jako kdyby se ta ženská pokoušela vevnitř upéct kuře. Byl plešatý, ale nevypadal ani jako fotbalista, ani jako skinhead, a ani jako cyklista, takže jsem na svém stole začal hledat nějakou zprávičku, zda-li bych si nechtěl užít s milou třináctkou, nebo nezatoužil vlastnit dva granáty a kalašnikov.
Promluvil na ni, ale neslyšel jsem, co přesně řekl. Mluvil dost potichu, ale mluvil pořád a jistě. Výčepní tam jen stála se svým neutrálním výrazem a poslouchala. Když domluvil, ani nemrkla, a jen tam tak stupidně stála. Za nimi hřála mikrovlnka, která jako jediná prolamovala ticho. Opravdu vzorová výčepní. Určitě byla spolumajitelkou, protože ta hospoda nevypadala, že by se o ni staral nějaký velký personál. Čepovat, nalévat, uklízet, vařit (v tomto případě jen ohřívat) a další věci okolo, to tu měla na starosti jedna osoba. Je to přece její práce. Její součást života. Proč se nesnaží chovat se co nejlépe? Proč jí nedojde, že podávat víno ze dvou láhví do jedné skleničky je opravdu nevhodné? Nepila snad nikdy víno? Neví snad jak moc je víno citlivé a náročné na cokoliv? Ale ví! Neexistuje nikdo, komu je padesát let, a nevěděl by to. Tak proč to dělá? A proč ohřívá párky v mikrovlnce? Vždyť dřív než se stačí prohřát tak popraskají a vůbec, je to další známka špatné reklamy podniku. Dělá si ta ženská snad doma taky párky pomocí mikrovlnky? Nedělá. Tak proč to dělá tady, kde za to ještě dostává peníze?
Však když je plotna rozehřátá, tak netrvá tak dlouho ty párky udělat.
Proč berou hospodu jako každé jiné zaměstnání, kde tolik nevadí, že se práce fláká? Vždyť kde jinde se má člověk zregenerovat a dopřát si pár minut nadřazenosti? Hospody a restaurace jsou tu přece od toho. Platíme za to. Není to přeci fabrika na medicinbaly. Není to ani koníček, kterým si člověk přivydělá. Je to liga sama o sobě, je to skoro poslání. Proč si to neuvědomují? Cink! Párky byly zřejmě… sakra! Ne! Zapomněl jsem Jacobovi zavolat, že to v těch devět nestihnu!
Nešlo by o nic tak vážného, ale to bych nesměl dělat práci, kterou bohužel dělám. Okamžitě jsem se zvedl, popadl tašku, a utíkal k baru zaplatit. Manažer obchodu Střelivo a rybářské doplňky se vracel ke stolu, a zrovna se neusmíval.
„Zaplatím. Kde tu je prosim vás nejbližší telefonní budka?“
„Telefon? Jděte doleva, tam se svezete dvě zastávky tramvají dolů z kopce, a pak už to uvidíte ze zastávky.“
„Děkuju moc,“ řekl jsem, položil na bar dvoustovku, a vydal se ke dveřím.
„Hej pane! A co ten zbytek?“ křikla na mě.
„Prosím?“
Co je na mých dvoustovkách špatnýho, že je nikdo sakra nechce?
„Je mi líto, ale dvě stě korun za tři vína, Bechera, klobásy, čtyři štrůdly, dvě koblihy, dva párky a jedno kafe nestačí.“
„O čem to tu mluvíte? Vždyť jsem polovinu z těch věcí vůbec neměl!“
Kývla hlavou do rohu místnosti. Ke stolu, od kterého jsem právě přišel.
Skutečně tam byly ještě prázdné talíře a hrnek.
„Povídal jste si s tou paní a ona odešla, myslela jsem, že jste jí gentlemansky pozval.“
Kdyby věděla, co bych s rozmachem a gentlemansky zrovna teď nejraději udělal, tak by se už v životě nepodívala na žádný film osmnáct plus.
Ale opravdu jsem spěchal, tak jsem se musel ovládnout. Koneckonců za to přece nemůže. Ne! Ale může! Měla to alespoň uklidit, aby teď nemohla kejvnout k tomu stolu, a já tak nemusel zaplatit navíc. Harpie!
Hodil jsem před ní další dvoustovku se slovy, ať si zbytek nechá, a už definitivně odešel.

Přišel jsem k pokladně, kde kupodivu v tuto ranní hodinu nebyla žádná fronta. Za přepážkou seděl mladík s uhry a brýlemi na obličeji.
„Dobrý den.“
Fajn, žádná odezva. Vlastně jsem ji ani nečekal.
„Poprosil bych nějaký celodenní lístek na dopravu po městě.“
„Máte nějakou průkazku?“
„Ne.“
„Slevový kupón?“
„Nemam.“
„Ani ISIC kartu?“
„Mám peníze, ty vám snad budou stačit.“
„Bude to sto devadesát pět korun.“
Poslal jsem mu dvoustovku pod okýnko.
„Co to je?“ zeptal se a mával mojí dvoustovkou jako by to byl seznam pro prádelnu.
„Říkal jste sto devadesát pět korun, ne?“
„To bych prosil.“
„U vás se už neplatí korunou? Myslel jsem, že zavedete euro až za nějaký ten pátek.“
„Pane, pokud si přejete ten lístek, zaplaťte prosím sto devadesát pět korun českých a tohle si zkoušejte na někoho jiného.“
Sto devadesát pět korun českých?
„Sto devadesát pět korun českých?“
„Ano, v České republice se platí stále českou korunou, indickou rupii tu zavedeme až za nějaký ten pátek.“
„Já nejsem v Bratislavě?“
Najednou ten drzej puberťák vybouchnul smíchy, až poprskal přepážkové sklo.
Mě ani za celou dobu nepřišlo divné, že mluví česky.
„Můžeš mi aspoň teda prosimťe říct, ve kterym jsem městě?“ snažil jsem se přeřvat jeho smích.
„No to mi řekněte vy, pane Kolumbus! Mě už to tady připadá jako nějaký místo mezi realitou a snem!“ zařval a začal se točit na židli. Spratek. Ale neměl jsem chuť se s ním dál vybavovat.
„Počkejte ještě! Směl bych vám nabídnout tři vstupenky do muzea za cenu dvou? Odtud tam jede naše speciální linka, ta je také pod slevou.“

Před nádražní budovou stálo pár lidí, které jsem si jednoho po druhém důkladně prohlížel a analyzoval, jak by asi reagovali, kdyby na ně promluvil takový Krištof Kolumbus. Vybral jsem si dámu v dlouhém semišovém červeném kabátu, která zrovna něco pozorovala na obloze. Z dálky mi ta žena připomínala jakoby nějakou francouzskou siluetu, jednu ruku měla danou v bok a ještě v ní držela něco jako vycházkovou hůlku, a druhou rukou si u úst přidržovala nástavec na cigaretu.
„Dobrý den, mohl bych se zeptat, ve kterém městě jsem?“ zeptal jsem se opatrně a čekal další vlnu smíchu a narážek.
„V Brně,“ řekla, ani se na mě nepodívala a pokračovala v pokuřování. Nenápadně jsem se podíval na oblohu a pak zpět na ní. Ne, už se na nic víc nezeptám. Už toho pro mě udělala víc než dost. Alespoň podle místních měřítek. Tak vida, tak v Brně, sice to není Bratislava, ale už se přibližuju. Pomalu ale jistě.
Jestli to tak povedu dál tak se za půl roku možná dostanu až na Ukrajinu.
„Děkuju moc.“

Stačilo mi obejít jen jeden blok, abych našel, co jsem potřeboval. Jak jsem se k ní přibližoval, rozpoznával jsem její jméno nad dřevěnými dveřmi. U Smolaře. Byl jsem potěšen, že mi osud dopřál alespoň toto filmové klišé a rozhodl jsem se, že to risknu.
Hospoda byla udělána z přízemí starého činžovního domu, ale když jsem vešel dovnitř, byl jsem mile překvapen. Všude na stěnách bylo spousta plakátů a obrazů, zdi byly obložené dřevem a k mé spokojenosti zde nebyl žádný fotbálek ani jiný hrací stůl.
Celkem příjemná hospůdka, sedělo zde dohromady asi deset lidí. Přešel jsem k baru, za kterým stála asi padesátiletá žena s tmavými vlasy a divným výrazem. Vypadala, jako kdyby ji minulou noc unesli mimozemšťani a dostala příkaz o tom mlčet.
„Dvojku červeného prosím.“
„Bohužel, červené víno nemáme.“
Myslel jsem si to, myslel jsem si to. Proto jsem to neupřesnil. Proč jsem si to myslel?
„Tak mi dejte dvě deci veltínskýho.“
„Hned to bude.“
Schválně jsem na ni koukal, abych zjistil, co mi nalije za značku. Značku jsem sice nepoznal, ale udivilo mě něco jiného. Ta ženská nalila ani ne půl skleničky vína, když ji došla láhev. Absolutně bez jakýchkoliv rozpaků otevřela další láhev a sklenku dolila s ní. A už jen podle nezvykle zaoblené láhve se určitě nejednalo o veltínské.
Jako by se nechumelilo. Jako by to dělala každý den. Jako by to byla šťáva pro děti. Položila sklenku přede mě.
„Prosím.“
Podíval jsem se na skleničku a pak zpátky na výčepní.
„Promiňte, chtěl jsem dvě deci veltínského.“
„Ano pane, tady to máte,“ řekla sice udiveně ale pořád lhostejně udiveně.
Sakra jak mě jen mohli tak bezohledně vyhodit z autobusu a odejít?
„Ne, ne, vy mi nerozumíte. Nechtěl jsem deci veltínksého a deci veltínského.
Žádal jsem o jednotné dvě deci bílého vína. Nechtěl jsem speciální koktejl podniku.
Rád si připlatím pár korun, abych si dopřál ten luxus dvou deci, bude-li to nutné.“
Na vyslovení slov bude-li to nutné padl sakra velký důraz, abych vypadal jako policista, který právě nabízí svobodu za cenné informace o mafiánské organizaci.
Nic neřekla a velmi pomalu a zlehounka mi šla nalít znovu.
„Děkuji mockrát,“ řekl jsem, když mi podala novou sklenku. Napil jsem se a vyslal jsem k ní jeden z mích nejmilejších úsměvů. Byl jsem tvrdý, já vím, normálně ale takový nejsem. Ve skutečnosti jsem vlastně skromný a příjemný chlapík, ale dnes prostě není ten pravý den ani pravé město, abych rozhazoval světla své povahy nadarmo. Posadil jsem se ke stolu a na vedlejší židli jsem si položil svou starou koženou tašku. Není to sice taška moc hezká na pohled, ale to mi nevadí, vejde se mi tam vše, co potřebuji.
Knížka nebo dvě, bunda, jedna nebo dvě náhradní košile s trenclema, taštičku s kartáčkem a zubní pastou, můj zápisník a ještě pár drobností. Vyndal jsem z tašky dopis, kterým to vše začalo.

Zdravím Vás, pane Mayer.

Měl bych pro Vás tip. Je to opravdu horké.
Dostavte se prosím 23. 6. v 9:00 do Bratislavy na naše místo.
Momentálně nemůžu říct víc.

Brzy na viděnou,
J.

Dopis poslal Jacob normální poštou, tak si mohl dovolit napsat mé jméno.
Nemusel se bát hackerů, kteří sledují každý den stovky elektronických konverzací a speciálně našich. Srandovní, že nenapsal svoje jméno, o to se asi už trošku bál. Použil krycí jméno Společnosti a ještě k tomu ho vlastně nenapsal. Poprosil jsem o další sklenku, když tu jsem náhle uviděl někoho povědomého sedět v rohu. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Byla to tlustá Marie.

No ale sedačky si chlapci ze Z-Lines vybrali pěkně, opravdu radost posedět.
Černé kožené čalounění krásně pohlcovalo teplo, které moje tělo nabylo během náročného a vyčerpávajícího hlavolamu, který spočíval ve vtěsnání mé nikterak veliké tašky do bohužel také nikterak veliké úložní schránky nad sedadlem.
Podíval jsem se oknem ven, abych zjistil, jestli už to dvaceti minutové nabírání pasažérů nestačilo, ale pak mou pozornost zaujalo něco jiného. Něco mnohem horšího. Něco, co mohlo mít tak kolem stočtyřiceti kilo a co se chystalo si přisednout vedle mě.
„Zdravíčko“, řekla s naprosto chladným výrazem, jako kdyby jsme se každé ráno viděli v práci.
Poslal jsem k ní milý úsměv a jemně pokynul hlavou na pozdrav. Celkem se mi ulevilo když jsem zjistil že ta paní nemá u sebe žádná zavazadla a ani žádné oblečení, které by si musela dát do schránky nad námi a že si rychle sedla, protože jsem opravdu netoužil po představení tančící duchny ve formě lidské kůže, která by blokovala výhled do uličky. Mírně jsem se nadzvedl a rozhlédl dozadu abych se přesvědčil, že až na jeden pár a dva muže v autobuse kromě nás nikdo nesedí a že je k mání spousta volných míst k sezení. Když jsem se vracel do původní polohy, obdařil jsem tu paní, které mohlo být něco přes čtyřicet, dalším úsměvem který už ale nebyl tak milý a laskavý jako ten první. Vlastně vypadal jako úsměv kterým obdaříte člověka který Vám právě odjedl kus svačiny.
Snažil jsem se tím úsměvem zasáhnout její svědomí, chtěl jsem v ní vydolovat každý mililitr empatie v jejím těle o poměru 4:3. Chtěl jsem, aby si uvědomila, že existují sobečtí lidé jako já a že by rádi trochu pohodlí a kdyby přešla k jinému dvousedadlu, tak by to neslo jisté výhody i pro ni a to nemyslím jen že by se tam akorát vešla.
Opravdu jsem jí pomocí obličeje prosil, aby mě pochopila, prosil jsem jí ať v sobě najde ty dobré skutky které konávala za holčičích let a aby vyhověla mé žádosti.
Můj plán uzavřít telepatickou dohodu ale nevyšel.
„Já jsem Marie“, prohodila stejně chladným stylem jako předtím.
Něco jsem čekal ale tohle? Člověk by čekal že se zeptá byť jen ze zdvořilosti jestli si může přisednout, mohla se mě zeptat kam mám namířeno, mohla pochválit perfektní kožené křeslo. Ale ne, jmenuje se Marie.
To je to hlavní oč celou cestu půjde.
„Martin“ řekl jsem a čekal.
Hm, člověk by očekával, že když se jeden představí hned v úvodu tak bude chtít nějakým stylem pokračovat v konverzaci. Ale Marie teď měla důležitější schůzku.
Díval jsem se jak její baculaté a kulaté prsty rychle kmitají po klávesnici mobilu a přemýšlel, komu je zpráva adresována že má přednost přede mnou, živou bytostí sedící půl centimetru od osoby, které jsem se právě představil.

„Dobrý den, vítám Vás v autobuse Z-Lines. Mé jméno je Bára a budu se během cesty starat o Vaše pohodlí. Do Bratislavy se dostaneme zhruba za čtyři hodiny a cestou zastavíme v Brně, kde nabereme další cestující. V každé přihrádce sedadla se nacházejí sluchátka, sluchátka zapojíte do panelu mezi sedadly a šipkami si můžete přepínat programy. Na prvním je rádiová stanice, na číslech dva až osm jednotlivé žánry aby si každý posluchač přišel na své a nebo na kanálu devět můžete poslouchat filmy které Vám během cesty budeme pouštět. Na závěr bych Vás ráda požádala, abyste nevypínali klimatizaci nad Vaší hlavou, slouží pro lepší cirkulaci vzduchu v autobuse, děkujeme. Přeji Vám příjemnou a ničím nerušenou cestu.“

Stejně sladkým hláskem to pak průvodkyně Bára zopakovala v angličtině, přičemž vynechala pár vět, které by jí zřejmě činily problémy.
Promnul jsem si oko, opřel se a zavřel oči.
Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem spal asi jen čtvrt hodinky. Zkontroloval jsem sousedkyni, ale ta byla právě teď v opojení jakési hry na jejím telefonu.
Najednou se nad sedadlem přede mnou objevila malá obrazovka. Nabíhalo DVD. Řekl jsem si proč ne a nasadil si sluchátka.
Když jsem zvedl hlavu opět k obrazovce tak už tam nebyla. Byly tam dvě plešaté hlavy, které si obrazovku pixel po pixelu důkladně prohlížely. Těm mužům mohlo být každému asi 33 let, měli brýle a neuvěřitelně vykulené obličeje když spolu mluvili s profily natočenými ke mě.
Myslel jsem, že vyholené hlavy mají dnes jen skinheadi, fotbalisti a prodavači střelných zbraní. Mýlil jsem se, teď do seznamu přidávám ještě lehce homosexuální cyklisty s brýlemi, kteří si vždy, než nasednou na kolo, na sebe vezmou čerstvě vypranou žluto-černou cyklistickou soupravu. V údolí, které bylo vytvořeno mezerou mezi hlavami obou cyklistů, jsem přece jen mohl vidět, o čem asi film bude. Hned jak jsem ale uviděl obličej Sandry Bullock, jak si povídá s černým náčelníkem policie tak jsem to vzdal. Začal jsem si procházet hudební programy.
Na dvojce byla vážná hudba, na trojce to samé se zpěvem, na čtyřce nějaký muzikál, na pětce k velkému překvapení také vážná hudba, na šestce country, na sedmičce byl pop dohromady s profláknutým českým rockem. Každý si přijde na své, to vám tedy povím. Naštěstí bylo na osmičce mluvené slovo. Číslo osm mě zachránilo, protože jsem slyšel mluvit onen legendární zmatený hlas, mluva s protaženými tázavými koncovkami. Byla to nezapomenutelná mluva, kterou tak dokonale uměl vytvořit jedině Felix Holzmann.
Uličkou prošel průvodce s pytlem na odpadky v ruce a… tak moment. Jak to, že jsem ho neviděl už na začátku? Koukl jsem dopředu k řidiči, ale po jeho boku průvodkyně Bára seděla, koukala se do vnitra autobusu a s někým telefonovala. Ježiš, co blbnu. Opatrný být při svém zaměstnání musím, ale poslední dobou mi to už nějak lezlo na mozek.
„Něco na vyhození? Nic? Budete chtít nějaký nápoj? Kafe, čokoládu?“ zeptal se.
Jeho obličeji dominovali propadlé tváře, byl celkem hubený a měl výraz nějakého počítačového crackera, kterého před týdnem pustili na svobodu.
Chtěl jsem si ještě pospat, ale na něco jsem chuť měl.
„Dal bych si horkou čokoládu, díky.“
„Hned to tu bude. Pro Vás nic?“ zeptal se Marie, ale ta se neodtrhla od displeje a jen zakroutila hlavou.