Šedá víra

Věnováno Janie. Opatruj se, modrooká…

Smetl jsem posledních pár listů z hrobu a pozoroval hořící svíčky, které jsem před chvilkou zapálil. Vládlo naprosté bezvětří. Ale ticho stejně nebylo. Nebo bylo? Necelých pět set metrů odtud vedla dálnice, která sem nepřerušeně vysílala tlumený hluk provozu. Jakoby to ale nebyl hluk aut. Jakoby to byl hluk přímo té dálnice. Ten hluk byl pořád stejný, byl vcelku. A bylo to nepříjemně uklidňující. Může být vůbec hluk považován za jistou verzi ticha? Umělé ticho. Šel jsem pomalu k autu, a na obloze přede mnou jsem uviděl letadlo, chystající se k přistání. Úplně stejně souvislý hluk, jako ten z dálnice. Jen na jiné frekvenci. To je pro mě? Můžu si vybrat? Mám být vděčný, že je mi věnována taková pozornost? Souboj o to, kdo mi dá kvalitnější ticho. Byl jsem polichocen. Opravdu.
Otevřel jsem dveře u řidiče a opřel se jednou rukou o střechu a druhou o rám okna. Neměl jsem ale chuť řídit. Dveře jsem zabouchl, a rozhodl jsem se trochu projít. Automaticky jsem po pěti vteřinách chůze zmáčkl v kapse tlačítko, a za odměnu jsem dostal příjemný zvukový signál, že je vše v bezpečí.
Hned vedle hřbitova se nacházela opuštěná kasárna. Prorezlý drátěný plot se už dávno stal součástí půdy, a tak se zde dalo i parkovat, když bylo občas na hřbitovním čtyřmístném parkovišťátku plno.
Našlapoval jsem po mechem obrostlých obřích panelech a přemýšlel, kolik funkčních vojenských objektů u nás ještě zbylo. Jistě ne moc. Potřebujeme je vůbec? Nejspíš ne. Anebo ano? Nevím. Kolik lidí vlastně tvoří dnešní armádu naší republiky? A jsou ti lidé spolehliví? Jsou zodpovědní? A proč by vlastně měli být? Kvůli čemu? Když se svět zase nějak víc rozhádá, opravdu to nebudeme my, kdo bude mít slovo. Ale to přeci není podstatné, jestli jsme velmoc nebo ne. O tom to přeci není.
Jedno křídlo vchodových dveří do kasáren bylo zajištěno pojistkou nahoře a dole, druhé se potom válelo zhruba 3 metry od budovy. Než jsem vešel dovnitř, vložil jsem si do úst elektronickou cigaretu.
Dříve jsem kouřil kdekoli, ale e-cigaretu kouřím, jen když mě nikdo nemůže vidět. Je to zkrátka divné.
Šel jsem hlavní chodbou, honosící se rozmlácenými světly, zničenými nástěnkami a na podlaze popraskanými kachličkami. I když bylo nad slunce jasné, že takováto ruina nemůže mít ani hlídače, stejně jsem měl ten nepříjemný pocit, že se mě za příštím rohem někdo zeptá, co tu sakra pohledávám. A co tu vlastně sakra pohledávám? Začal mi v kapse vibrovat telefon. Neznámé číslo.
„Štajner u telefonu.“
„Já vim kdo je u telefonu, ty kokote! Nebo myslíš, že si jen tak vyťukávám náhodný čísla a jsem celej posranej napětim, kdopak se to asi na druhym konci ozve?“
„Nechápu, proč mě furt buzeruješ! Jasně jsem ti řek, že ty prášky už nemám! A i kdybych je měl, stejně bych jí je nevrátil! Kolikrát ti to mam ještě řikat?“
„Ty vůbec nevíš jaký má stavy! Je to s ní k nevydržení! Pořád jen bulí a vůbec nemluví! A to jenom kvůli tobě! Stejně vim, že je pořád máš. Ani nemáš na to je vyhodit. Ty nemáš vůbec na nic, to seš celej ty…“ duchaplný projev jsem ukončil stiskuntím jediného tlačítka.
Někteří lidé jsou tak hloupí. Nejsou jen zbrklí, nejsou podráždění. Jsou zkrátka hloupí. To slovo existuje ve všech jazycích světa, a proto musí existovat i přímo ukázkové kousky hloupých lidí. Může to být váš soused nebo váš nadřízený. Může to být ale i poslanec. Proč se hloupí lidé tak rádi hádají? Co se stane, až nějaké vládě zase jednou rupne v kouli a začne se hádat? Co můžeme dělat?
Můžeme jen doufat, že se ten svět už nerozhádá. Ale tomu stejně nikdo nevěří. Je to jen otázka času, kdy ten natlakovaný pytel lidské debility a nervozity zase praskne.
Prakticky každé místnosti chyběly dveře. Kdo by si proboha bral zrovna tucet polámaných dveří? Ale má nevyřčená otázka byla záhy zodpovězena. Hromady a hromady popela. V několika místnostech se uprostřed nacházela ohniště. Rodinné krby bezdomovců. Může být vlastně někdo bezdomovec a zároveň mít krb? Nacházel jsem se u schodiště, když jsem si uvědomil, jaké tu všude je vlastně šero. Samozřejmě že chyběla okna a závěsy, ale bylo to, jako by každá místnost rezignovala na své postavení v čase na zemi, a stala se nějakým způsobem neaktivní.
A nemusí to být vlastně ani válka. Může to být také chemická katastrofa. Co my proboha víme, jaké nebezpečné plyny a kapaliny se převáží v cisternách po D jedničce? A nemusí to mít zdroj nutně u nás. Černobyl se přeci nachází jen několik málo let za námi. Která elektrárna je další na řadě? Jak daleko si dovolí vítr odvát následky příště? Možná že se ale opravdu nic nestane. Nic velkého. Tady jde ale o samotnou existenci té hrozby. Ta možnost tu bude vždy a nikdo z nás nebude vědět jak moc je ta hrozba velká. Ale dýchalo by se mi lépe, kdybych aspoň věděl, že tu armáda je, aby mi v případě nouze zajistila teplo, jídlo a lékařskou pomoc. Můžu s takovou podporou počítat, když už teď jako obyčejný občan pochybuji o její samotné existenci? Proč nemá armáda takové ty krásné prosklené pobočky s fontánkami, jako to mají sídla gigantů vyrábějící vysavače a foťáky? Proč se na mě z billboardů usmívají prsatice držící v ruce miniaturu domečku, který nikdy nebudu mít? Nic proti prsaticím samozřejmě, ale občas by se mohli nechat vyfotografovat se zvětšeninou vizitky armády nebo nemocnice. Na koho se vlastně můžu spolehnout, až se to stane? To něco, co nikdo neví, co to bude. Kdo je tu dnes ten nejzodpovědnější a nejmoudřejší? Celý svět se totiž projevuje tak primitivně, až ve vás budí dojem, že ten nejmoudřejší jste vy sami. A to je kurevsky děsivé.
Vydal jsem se po schodech nahoru, a jedinné, co narušovalo šero, byla červená kontrolka na konci mé cigarety. Ještě že to nepípá a neříká mi to tati. Jelikož jsem nepředpokládal, že v prvním a druhém patře najdu něco zajímavého, zamířil jsem přímo na střechu. Byly to zřejmě poslední fungující dveře v tomto objetku. Šly lehce otevřít. První věc, které jsem si venku všiml, bylo letadlo. Potom podivně šedá obloha, a nakonec podlaha. Vlastně strop. Nebo podlaha? Kdy se vlastně ze stropu stává podlaha a naopak? Opět telefon.
„Ehm… prosim?“
„Ahoj Lukáši,“ uslyšel jsem známý uplakaný hlas.
„Leni já už nevim, jak vám to mám vysvětlit…“
„Máš mě ještě trochu rád?“
Nenáviděl jsem tohle ukňourané vydírání. Připadalo mi, že se přibližuji stále víc a víc k hranici nezodpovědnosti. Jen po téhle jediné větě jsem nebyl schopen odhadnout, jak se budu nadále v rozhovoru chovat.
„Prosimtě co chceš? Já na tohle nemam vůbec náladu.“
Z telefonu se ozývalo jakési šustění, snad šepot.
„Mohl bys mi sehnat nový, zaplatim ti to. Pracuješ tam přece, nebyl by to problém…“
Nic jsem neodpověděl. Nechával jsem ji koupat se ve vědomí, že její snaha je zbytečná.
„Lukáši já už nevim co mam dělat…“ bylo to tak ošklivé. Mikrofon v jejím telefonu nebyl pro takovéto silné naříkání vyroben. Byl to nářek toho telefonu. Shluk mnoha praskajících částic. Cítil jsem se hrozně z vědomí, že jsem ty anti-depresiva měl u sebe v autě, na které jsem se momentálně díval ze střechy. Pomohli by jí jen na chvilku. To se ale nestane, má princezno. Ty nic nevíš. Ty nevídáš ty čtyřicetileté matky s maličkýma očima, které já vídávám v práci každý den.
„Je mi hrozně líto co se stalo… kdyby to šlo vrátit, udělala bych to. Věříš mi to?“
„Co na tom sejde?“
„Mně na tom sejde.“
„Proč to proboha musíme pokaždý řešit? Udělala si rozhodnutí, tak je to teď tak, jak si chtěla.“
„Myslíš, že jsem tohle chtěla? Proč nedokážeš odpouštět? Lidi dělaj chyby a lidi odpouštěj. Proč…“
Znovu jsem uslyšel to šustění. Tentokrát ale bylo hlasitější a kratší. Hovor byl ukončen. Někým.
Stál jsem na okraji střechy, a koukal se vedle na hřbitov. Byl menší, než jsem si myslel. Kolem dokola ho lemovali obrovské kvádrovité budovy logistických skladů. Ty ho tak činili bezvýznamným, skoro až směšným. Je to škoda. Je to škoda? Nebo to říkám jen tak? Kolik věřících vlastně znám? Myslím těch upřímně věřících. Neznám nikoho. Existuje u nás ještě něco takového? Duchovno a věci?
Moje nikotinová patrona byla prázdná. Jak poznám, že mi e-cigareta pomáhá? Obsahuje nikotin, ale neobsahuje prý desítky jedů, které vznikají při hoření tabáku. Ale kdy poznám, že už nepotřebuji ani elektroniku? Vždyť už jsem do toho vrazil tolik patron… nekouřím vlastně ještě víc? Pocit, že je „zdravé“ e-kouřit, mě zásobuje klidem. Ale celkem neopodstatněným. Měl jsem pocit, že jsem podveden. Že mě potrestala reklamní kampaň.
Kouřil jsem. Každou pátou cigaretu jsem myslel na rakovinu. Kouřil jsem stále. Kouřil jsem stále proto, že jsem věděl, že s tím za chvíli stejně skončím. E-kouřil jsem. A nemyslel jsem na nic. E-kouřil jsem a e-kouřil jsem dál. Bez pocitu viny. Bez podvědomého strachu. Jen jsem jim zase jednou něco zbaštil. Ale možná jen nejsem ten pravý. Možná by mi někdo vysvětlil, že ty reklamy nebyly cílené na mě.
V co věří moderní člověk? Věří jen v nějakou pomíjivou naději, že jsme napravení. Že se nic nestane. Co by se sakra mělo stát? Věříme v naše rutiny. Věříme novým módním trendům, a věříme v naše supermarkety. Věříme, že ta obyčejnost dne každého spotřebitele nás nějakým způsobem ochrání od reality. Věříme, že už nikdy nebudeme muset věřit v něco jiného.
Upustil jsem e-cigaretu na zem a típl ji botou. Vlastně jsem jí roztípal na kousíčky.